Životopis

Vše o elektronice jsem se naučil sám. Nikdy jsem nechodil do žádného kroužku nebo se nějak oficiálně v oboru elektro vzdělával.

Za svůj úspěch v životě vděčím několika málo lidem:

  • Svým rodičům, zejména moje maminka dbala o moje vzdělání, věnovala se mi jako dítěti, vedla mě ke vzdělání přirozenou cestou (přečetl jsem například všechny knihy o Neználkovi).
  • Svojí manželce, která mě neustále ze všech sil podporuje od té doby co jsme spolu. Bez ní bych určitě nebyl tam kde jsem.
  • Ing. Kellnerovi z časopisu Amatérské Radio/Praktická elektronika.

Capart ze základky

Už jako malý kluk chodící do prvního stupně základní školy jsem jednou dostal k Vánocům elektrické mašinky (velikost TT). Byl jsem jimi naprosto uchvácen. Naučilo mě to základům elektřiny. S regulačním transformátorem FZ1 jsem díky své zvídavé povaze začal provádět i jiné pokusy. Časem jsem společně s tátou postavil kolejiště na velkém panelu. Pochopil jsem jak se chová relé, tlačítka, přepínače, … Elektřinu jsem od té doby bral jako něco samozřejmého narozdíl od mých spolužáků, kteří se honili za mičudou.

Takovým dalším mezníkem byla stavebnice Pikotron, kterou jsem získal ve druhém stupni základní školy. Mnoho modulů, které se snadno spojovaly pomocí krátkých propojek. Báječná stavebnice na pokusy všeho druhu. Když se dívám zpětně, asi největší ponaučení bylo z nespolehlivosti kontaktů. Od té doby používám co jen můžu zlacené kontakty. Několikrát do roka jsem jezdil do prodejny SNTL do Spálené ulice obhlížet odbornou literatury pro elektroniky.

Pikotron přestával mým rozletům stačit a tak jsem si na začátku osmé třídy základní školy (1978) na doporučení mého spolužáka poprvé koupil časopis Amatérské radio. Tehdy vyloženě nedostatkový časopis v obci Újezd nad Lesy, která byla v té době předměstím Prahy. Vrtaly mi hlavou ty destičky, začal jsem polepovat pertinax alobalem, ale nějak to nefungovalo. Teprve pak jsem se nějak doslechl o cuprextitu, co to jsou plošné spoje a jak se musejí vyrábět. Nejdřív jsem proškrabával cestičky pilníčkem a později jsem přešel na leptání v kyselině, pak to samozřejmě vyhrál chlorid železitý.

Na elektrotechnickou průmyslovku jsem bohužel v Praze neměl šanci se dostat, tak jsem šel na strojárnu (Třebešín). I když mě strojařina nebavila, časem se moje komplexní technická všestrannost (elektro-strojařina-chemie) ukázala v životě jako klíčová výhoda.

Tesla Strašnice

Po maturitě jsem šel pracovat do podniku Tesla Strašnice na strojařskou profesi, která mě sice nebavila, to mi však nevadilo. Vcelku rychle jsem získal v socialistickém podniku známosti. Celá fabrika byla plná elektrotechniků – kamarádi potřebovali mechanické díly, které jsem jim ochotně vyrobil, za to jsem od nich měl součástky. Byl jsem šikovný a tak vyrobit krabičku z pocínovaného plechu pro mě byla hračka. Přes velkou nevůli dílenského mistra jsem využíval bohaté nástrojové vybavení nástrojárny. O vysokofrekvenční technice jsem ve svých 18 letech neměl ani ponětí, chlapi z elektro dílny mi ochotně vše vysvětlili. Kamarád z pracoviště od vedle mi jednou ukázal Polyskop SWOB 5. To byl velký průlom v mém životě, protože bylo vidět, jak se anténní zesilovač skutečně chová, a ne jak to bylo v popisu v Amatérském radiu – to vůbec nefungovalo. Obzvláště s tranzistory KF907 se daly dělat kouzla, pokud jste to viděli na obrazovce. Souvisela s tím moje následná orientace na dálkový příjem, stavba vlastních antén a zesilovačů.

V té době můj táta jezdil mezinárodní kamionovou přepravu a tak mi jednou přivezl katalog Conrad. Přešel jsem na smíšené konstrukce se SMD součástkami v době, kdy se o tom ještě u nás v republice moc nevědělo. Ze Západního Německa jsem získával vysokofrekvenční tranzistory pro stavbu anténních zesilovačů, i mnohé jiné speciální (u nás nedostupné) součástky, které obchod v Hirschau nabízel.

Dvouletá základní vojenská služba mě nezastavila. Jako mazák jsem už měl víc času pro sebe a postupem doby jsem si na vojnu odtahal svoji domácí elektrolaboratoř. Například dobrovolně jsem se hlásil jako velitel strážní služby, při níž jsem v noci nechával podřízené spát (ti byli pochopitelně nadšeni), abych měl čas přes noc bastlit, to za normálního vojenského provozu nešlo. Neslavil jsem spolu s ostatními vojáky Vánoce nebo Silvestra, protože jsem si prostě vyráběl měřáky.

Brzy po vojně jsem se oženil a založil rodinu. Tehdy nám z platu zbývalo na den asi 30 Kč. Bylo nemožné říct manželce: “Hele, potřebuju si koupit nějaký součástky.” A tak jsem začal obchodovat se součástkami. Jezdil jsem na radioburzu do Havířova – v pátek nočním vlakem tam a v sobotu odpoledne zpět. Vydělal jsem si postupně na ruský osciloskop CI-94, tehdy stál 3000 Kč, to byly tři moje měsíční platy v Tesle.

GM Electronic

V té době jsem poznal Miluši Mikulášovou a Zbyňka Grónského. Jezdil jsem k nim do bytu “velkoobchodně” nakupovat součástky, následně jsem založil zásilkovou službu. Když to rozjeli ve velkém jako GM Electronic, dostal jsem od nich pracovní nabídku na vedení jejich prvního kamenného obchodu se součástkami na adrese Sokolovská 21, Praha 8. Neváhal jsem ani minutu a uboze placené místo v socialistické Tesle okamžitě opustil. Mojí velkou výhodou bylo, že jsem měl užasný přehled součástkové základny a také důležitý cit pro obchod. Za doby v GM Electronic jsem byl rovněž autorem několika prvních katalogů, redakci a sazbu jsem dělal doma po nocích, protože přes den jsem fungoval v prodejně součástek.

Po třech letech jsem toho měl už dost (byl jsem vyždímaný) a tak jsem se rozhodl odejít. Můj kolega z GM Electronic se mi jednou svěřil, že jeho příbuzní dostali v restituci dům ve Strašnicích. Přesvědčil jsem ho, že něco začneme sami. Vyhrálo to nakladatelství technické literatury. Z prodejny součástek jsem totiž měl zkušenost, že lidé stále hledali katalogové údaje, dokonce jsem si pro tento účel u majitelů vyprosil kopírku. Nakladatelství knih o elektronice bylo dobré v tom, že jsem zůstal u součástek, a také by to k majitelům GM nebylo fér, kdybych si otevřel součástkovou firmu a začal jim dělat konkurenci.

BEN – technická literatura

Nakladatelství jsem založil s Pavlem Kamarýtem a nazvali jsme ho BEN – technická literatura (historii si můžete přečíst na webu www.ben.cz). Celá ta léta to docela prosperovalo než přišla krize v roce 2009, pak už to šlo jen z kopce. Těší mě, že jsem za tu dobu vydal asi 350 knih a nesmazatelně jsem se zapsal do povědomí elektroniků. Teď sice ještě nakladatelství s prodejnou provozuji (já jako jediný člověk), ale vydělá sotva na svoji vlastní režii (nájem prodejny a skladu, provoz malého dodávkového vozu a mobilní telefon). Já sám z toho již od roku 2015 nemám žádný vlastní příjem (ani odměnu jako jednatel). Dělám to z čirého nadšení (už mě to taky přechází), protože mi je líto všechny ty knihy odvézt do sběru.

Hezký Den

Abych se nějak uživil, vrátil jsem se opět k obchodu se součástkami. Někdy kolem roku 2012 jsem začal jezdit s manželkou po radioburzách se součástami (místo knih) a v roce 2014 jsem kvůli narůstajícímu zájmu kupujících začal oficiálně prodávat součástky jako živnostník. To trvá dodnes.

Celý příběh si budete moci už brzy přečíst v článku Jak to začalo.